• Marta Dušková

„Já nejsem tlustá, mám jen tlusté vnitřní orgány“ aneb trochu jiný rozhovor

Barbora Walterová Benešová je tisková mluvčí mělnického úřadu a regionální spisovatelka. A v neposlední řadě moje kamarádka a povídaly jsme si o jejím hubnutí.

Baru, když jsi zveřejnila fotky před a po hubnutí, nemohla jsem uvěřit, že jsi takhle vypadala. Jsou to děsné fotky, ale já tě tak nevnímala. Už chápu, proč si mi nadávala, že na mých fotkách vypadáš, jak mamut.

Ano, spoustu lidí i můj muž nemohli uvěřit srovnávacím fotkám, protože jste mě brali takovou, jaká jsem, protože mě máte rádi!


A co bylo prvotním impulzem k takovému zásadnímu rozhodnutí?

Úplně prvotním impulzem bylo moje prepperství (pozn. redakce: lidé, kteří se aktivně připravují na stav nouze). Já jsem zjistila, že mám zásoby, spoustu dovedností, mám naplánovaný kryt na zahradě, ale na konec světa nejsem připravená fyzicky. A kdyby mě někdo honil - třeba zombie, ani bych jim nedokázala utéct. A vlastně to začalo koncem nouzového stavu.


Jako mluvčí jsi byla pod velkým tlakem.

Ano, bylo toho hodně, neustále jsem musela sledovat situaci, reagovat na ni, dělala jsem každodenní zpravodajství o covidu a homeoffice u mě nepřicházel v úvahu. Na konci jsem se psychicky zhroutila, ne úplně, ale bylo mi špatně, zvracela jsem, měla jsem týden zažívací potíže. Jak to polevilo, tak přišla moje krize. Byla jsem hodně unavená a zjistila jsem, že jsem za tu dobu zhubla dvě kila. A rozhodla jsem se, že už to udržím a půjdu do toho.


Jak jsi začala?

Zpočátku jsem si vařila sama podle sebe. Podporovaly jsme se navzájem s kolegyní z práce, která do toho šla se mnou. Nakonec jsem se svěřila odborníkům.


A tam s tebou udělali co? Připravili ti jídelníček a řekli, co smíš jíst?

Ne, nejdřív mě zvážili, změřili, zjistili, jaký mám podíl tuků, vody a ukázalo se, že můj metabolický věk je 50 let. A skutečně jsem se tak cítila. V mé analýze bylo, že mám v sobě asi 16 kilo vody, 17 kilo tuku a největší problém je vnitřní tuk. Zjistila jsem, že nejsem tlustá, jen mám tlusté vnitřní orgány. A při první návštěvě jsem se dozvěděla, že z počátku to půjde dolů rychle. No, bylo mi to jasný, protože sádlo z mamuta se okrajuje lehce.


A pak ti připravili nějaký jídelníček?

Ano, ale nebylo to tak, že by mi řekli, co mám kdy jíst, ale k snídani mám tři varianty, ze kterých si můžu vybrat, k svačině ovoce, k obědu jakékoliv maso se zeleninou bez příloh, takže si prostě připravuju jídelníček sama. A po obědě mám ještě dezertíček, což je pro mě velmi důležité.


Jaký dezertíček?

No prostě kefír s vlákninou, ale je sladký, takže moc dobrý. Pak zase svačina, k večeři třeba míchaná vajíčka, zeleninu, omeletu. Většinou dělám omeletu a vyjdou mi z toho míchaná vajíčka. Když chodím pozdě spát, mám ještě druhou večeři, abych nešla do postele hladová.


Takže ty jíš možná teď daleko víc?

Jo, vlastně jím a nemám nikdy pocit hladu.


A myslíš, že, když s tímhle skončíš, bude to fungovat dál? Anebo to budeš dodržovat furt, abys zabránila jojo efektu?

Já už jsem ti říkala, že některá témata v tomto případě jsou tabu. Nesmím vůbec uvažovat o nějakém jojo efektu.


Tak promiň.

Doufám, že to udržím. Samozřejmě, že se nemůžu vrátit tam, kde jsem byla. Ale zhodnotila jsem, že jsem daleko úspěšnější v hubnutí než v tloustnutí. Tloustnutí jsem nabírala pět let, a zhubnutí zvládla za 20 týdnů.

Jde o pravidelnost, musíš si prostě najít čas na jídlo. Ne jako dřív, kdy jsi jedla, až byl čas.

Jasně a vlastně jím dvakrát do týdne i přílohu. Zjistila jsem, že brambory ve slupce jsou míň kalorické než rýže.


To já vím. Spoustu lidí si myslí, že třeba těstoviny jsou dietní a nevědí, že kaloricky odpovídají knedlíkům.

No, já jsem to nevěděla, vlastně jsem to neřešila. Největší problém je, a to mají vrcholoví sportovci, když v mládí sportuješ a já jsem trénovala třífázově, naučíš se jíst, co chceš, protože potřebuješ doplnit energii. Ale přestaneš sportovat a málokdo si upraví jídelníček.


Jasně, zvykla sis na určitý přísun jídla a pokračuješ v tom, i když nevydáváš tolik energie.

Jo, zpočátku to šlo, problém nastal po operaci štítné žlázy. Pak to šlo se mnou z kopce. Když jsem začala hubnout, zjistila jsem, že potřebuji k pokračování motivaci. Prepperství mi po měsíci přestalo stačit. Začala jsem se cítit líp a měla jsem pocit, že v případě potřeby uteču anebo se ubráním.


A co to bylo?

Rozhodla jsem se, že zhubnu 30 kilo a napíšu o tom knihu. Takže projekt svého hubnutí musím dokončit, a navíc jsem to práskla úplně všude.


To je dobře, když to práskneš, už jen tak neskončíš.

No právě. A ještě navíc jsem to slíbila v nakladatelství, tím jsem si dala jasné ultimátum, pochlubila jsem se, že už ji dopisuju a jedu týden po týdnu.


Předpokládám, znám tě dlouho, nebude to nuda s popisky, co jsi měla k snídani a k obědu.

No samozřejmě, to by mě nebavilo psát. Je to psaný humornou formou. Jak ubývají kila, zlepšuje se můj život. Najednou se můžu líp hýbat, vejdu se bez problémů do autobusu, nepraskají pode mnou schody a zlepšil se i sexuální život s manželem. Muž si po mínus 15 kilech všiml, že když si na něj lehnu, může dýchat. A neprovozujeme jen dvě polohy, ale čtyři.

Tohle mám napsat?

Jasně, píšu to v knize. U vás už si smím sednout do ratanového křesla, kam jsem se předtím nevešla a vlastně jste mi to zakázali. Nemuseli jsme kupovat nové matrace do 150 kilo, ale stačily jen do 100. Už si můžu nalakovat nehty na nohou, prostě život je najednou lepší. V autobuse jsem neprošla uličku ani bokem bez toho, aniž bych svou zadnicí někoho neflákla.


Zlepšila se ti kvalita života.

Ano, a o tom píšu v té knize. Do cíle 30 kilo dolů mi chybí 4 kila, ale teď to jde už hrozně pomalu.


Ale ty ses zapomněla zmínit, chodíš i cvičit. Bez toho hubnutí nejde.

Ano, chodím a už jsem se dostala do fáze cvičení dvakrát týdně. S kamarádkou, sama bych se nerozhoupala. Chodíme na tzv. K2, cvičení na běžícím pásu, vypadá to jednoduše, ale je to makačka. Pás je do kopce a nejede sám. Ty ho musíš rozpohybovat svojí vlastní vahou, takže na začátku to byla rychlost 120 km/hod při mých téměř 111 kilo. A cviky, kdy lezeš na rám pásu a u toho se protahuješ, jsem nezvládala, protože se to převracelo, i když na tom viseli tři lidé. Teď už se na tom protáhnu bez nutné zátěže.

Chodíš na cvičení ráda?

Pokaždé se mi strašně nechce, ale chodím s kamarádkou a ta mě přinutí. Když už tam jsem, tak mi to nevadí, ale potěší mě, když to mám za sebou. A můžu ti říct, že první hodina byla strašná, po deseti minutách jsem myslela, že umřu, po dalších pěti minutách jsem měla za sebou tři infarkty. Chtělo se mi plakat. Teď už je to dobrý.


A už tě to baví, ne?

No docela jo. Baví mě, že už cvičitelku znám a dělám kroky, nad kterými nemusím přemýšlet. Přemýšlím nad novými příběhy, co budu psát a nemyslím na to cvičení. Prostě nad tím, co mě baví, a ne co musím.


Chceš ještě něco dodat na závěr? Je to už dlouhý. Bude to někdo číst?!

Nejdůležitější a největší pochvala je, že to oceňují moje děti. Můžu s nimi všechno, můžu sportovat, blbnout, a děti o tom mluví možná víc než já. A hlavně Vojta mě furt nosí a zvedá. Užívá si, že doma už nemá mamuta, ale normální maminku. Do tanečních s nimi půjde už normální matka a nebudou se muset za mě stydět.


Baru, díky za povídání.

Přihlašte se k odběru novinek

  • White Facebook Icon
  • Instagram sociální Icon