• Marta Dušková

Jitka Králová: Proč nemáme v muzeu dinosaury...

Dnes bych vám ráda představila Jitku Královou, muzejní pedagožku a zástupkyni ředitelky Regionálního muzea Mělník, kterou pravděpodobně znáte jako kocoura Švarce, tetičku Mínu, vodníka či čerta. Žije ve Lhotce u Mělníka, kde je i expozice muzea Skalní obydlí Lhotka.

Paní Králová, na úvod se zeptám, zda jste někdy učila ve škole?

Já jsem vystudovala sociální pedagogiku v Hradci Králové a učila jsem 7 let na druhém stupni základní školy. Jako muzejní pedagožka pracuji od roku 2008.


Jak jsem celkem opožděně a náhodou zjistila, jste i zástupkyně ředitelky muzea.

Ano, jsem zástupkyní od března loňského roku a asi tato informace splynula ve spleti informací kolem covidu.


Lidé Vás znají v roli kocoura Švarce, tetičky Míny, vodníka, čerta... Aktuálně mám novou roli k výstavě Jedu v jedu. Představuji bábu z mokřin, aby to bylo pro děti přitažlivější a trochu tajemné a mám krásně ušitý autentický kostým.


Kterou roli z výše jmenovaných máte nejraději?

Nejlíp se mi ztvárňují postavy zvířátek. Většinou jsou to fiškuntálové na oko naivní a pomáhají dětem přijít na význam různých věcí. Rozměr té role umožňuje neustálé fyzické výkony, dramatické vstupy. Například takový kocourek je postava, která si může dovolit během poledne se klidně natáhnout na náměstí a nikdo se nad tím nepozastaví. Jsou to postavy, které jsou dětem blízké, dávají možnost různě měnit hlasy a dají se do role promítnout různé rozměry postavy.

A nemám ráda masky, takže je na obličej nepoužívám, mám ráda, když se dá používat mimika a jsou vidět oči, ústa, jazyk. Stává se mi, že mě občas někdo pozdraví a řekne mi: já vás poznám podle těch očí.

Stal se mi i vtipný příběh, když jsem jako kocour Švarc řídila dopravu na přechodu, řidič z velkého auta nevěřícně kouká: já jsem to včera asi přehnal, já vidím kocoura. Neměl bych pít.

Jak se převléknu za nějakou postavu, tak do mě vjede tisíc čertů a já si to užívám.



Já si Vás pamatuji na módní přehlídce, kde jste s každým převlekem zároveň interpretovala jinou ženskou a mně to přišlo úžasné. Máte určitě herecký talent. Hrála jste někdy třeba v dětství divadlo?

Divadlo v dětství jsem nehrála. Ale z obou rodových linií mám předky, kteří divadlo ochotnicky hráli. Takže i ze strany maminky i tatínka, babička hrávala v ochotnickém spolku v době První republiky a mám schované i plakáty z té doby.


Co vůbec dělá muzejní pedagožka?

Muzejní pedagožka, nově muzejní edukátor už v průběhu prázdnin připravuje ve spolupráci s ostatními kolegy návrh toho, co chceme dětem ukázat, připravujeme scénář edukačních programů, využité techniky, metody, jak bude postavená určitá výstava. Dnes má edukátor důležitou roli už při stavbě výstavy, aby byl prostor dobře využit pro návštěvnickou skupinu dětí, která je u nás největší. Aby byl prostor připraven pro skupinovou aktivitu, aby bylo možné si zahrát hru nebo si sednout do kruhu k závěrečné reflexi. Vymýšlíme interaktivní prvky, plánujeme kostýmy, dialogy, je toho opravdu hodně a každý rok se snažím být v úzkém kontaktu s pedagogy. Z mého pohledu se muzejní pedagogika nedá dělat od stolu, je o přímé komunikaci se školami, jestli téma je přínosné a mnohdy reagujeme na potřebu škol. Teď mě napadá, že jsme na přání připravili program na téma Národní obrození, jehož výklad je dost složitý. S kolegou historikem jsme vytvořili projekt, který formou dramatických hříček přibližoval období Národního obrození. V roli Terezie Fajtové Neubauerové jsem se musela oprostit od roztomilého zvířátka a hrála jsem úctyhodnou dámu, která hraje na klavír, píše dopisy své přítelkyni, kde vysvětluje základní principy obrody společnosti. Jinak ráda chodím přímo do škol a setkávám se osobně s pedagogy a ptám se, jak vidí naše muzeum, co od nás očekávají, co je pro ně přínosné. Mám radost za každou zpětnou vazbu. Před chvílí při cestě z muzea jsem potkala malého chlapce a ten se mě hned ptal, co bude nového v muzeu. Takže si spojí výstavu a postavu a to je to, co má význam, trošku vedeme novou generaci k tomu, že může být hrdá na muzeum, které se jim snaží dát nejen vědomosti, ale i zážitky. Chvilku je to o přírodě, chvilku o zvycích, o archeologii a jednou se to třeba zúročí. A třeba si pak vzpomenou, že jim muzeum spolu s pedagogy pomáhalo hledat cestu v životě a třeba i k profesi.


Ne nadarmo máte titul Muzeum roku několik let za sebou. U vás se pořád něco děje. Já mám pocit, že tahle práce je pro Vás stvořená, že jste se v ní našla.

Dá se to tak říct a vlastně, když jsem sem nastupovala, tak to místo zrovna v té době bylo jako na míru, začaly se v muzeích teprve objevovat tyto profese. Dostala jsem nabídku práce v muzeu a tady se právě spojí pedagogika s volnočasovou pedagogikou. Musíte nahlédnout do všech muzejních oborů, studujete etnografii, za chvilku sledujete zajímavé osobnosti města nebo se aspoň po dobu projektu musíte pohroužit do světa archeologie a prolne se tady spoustu věcí. Naše muzejní třída je veliká, zahrnuje několik tisíc dětí od nejranějšího věku školkových dětí až po středoškoláky.



Co vás na té práci nejvíc baví? Setkávání s dětmi nebo příprava?

Vlastně všechno do sebe zapadá, je to jako skládanka a i příprava je zajímavá. Na některých projektech pracujeme s kolegy z muzea, ale jsme známí v republice i sociálně preventivními programy. Do programů u nás vstupují lektoři ze Záchranného integrovaného systému, takže se rázem kolegy stávají policisté, strážníci, preventisté a to je hodně neobvyklé.

Často o tom vyprávím mezi kolegy z oboru na setkáních či pedagogických konferencích a odpovídám na dotazy, jak pracujeme s palčivými tématy například otázka rizik kyberprostoru, téma návykových látek, první pomoci. Hledáme společně cesty, jak se dětem věnovat, jaké techniky využijeme, jak postavíme scénu. A je úžasné, když vám děti dávají zpětnou vazbu, jestli je setkání bavilo.

Občas mi třeba zavolají z pokladny, že tam mám balíček a v balíčku obrázky od dětí. Což mi vžene slzy do očí, a i když se občas mezi dětmi objeví skupinka, která je náročnější, tohle vám vleje energii do žil, stejně jako to, když mě děti jako postavičku objímají. Minulý týden tady byla školka, malé děti odcházejí z muzea a drží se za ruku a já slyším: to je ale zajímavý muzeum, je to tady pořád jiný, to si asi dají práci, furt musí něco stavět, asi to dělají pro nás, viď?

Je to i o odvaze předstoupit s maskou před teenagery, nevíte, jak vás vezmou. Někdy už v sobě mají životní nadsázku a dokáží v tom vtipu s vámi pokračovat. Nedávno jsme měli výročí 130 let a vyhlásili jsme výtvarnou soutěž a děti malovaly, co během svého školního života zažily v muzeu. Mám i velkou radost, že se někdy přijdou rozloučit deváťáci se mnou stejně jako se svými učiteli.


Na výstavu si pamatuju.

Ano, je zajímavé z toho těžit. Občas se tam objevuje názor, že bychom tady mohli mít konečně ty dinosaury. To tedy nevím, jestli splníme... Jistě ve správném muzeu mají být i ti dinosauři.


Můžete prozradit, co ještě letos čeká na děti?

Měli jsme samozřejmě strach, jak se ta situace bude vyvíjet. Zatím dobře, školy jsou nadšené, možná je to i absencí osobního kontaktu, který dlouho nebyl možný, pryč z toho online prostoru, my hodně pracujeme s dotykem s historií, všechno si vyzkoušet, tak návrat byl velkolepý. Dnes a denně máme nějaký program, letos jsme na houby vzali i malé školáčky. Běží i stálé projekty jako Poznej své město, programy k výstavě Jedu v jedu, tento projekt běží až do konce října a posléze začne velká příprava na vánoční výstavu Advent v proměnách času a bude to průřez, jak se slavil advent od počátku minulého století přes 50. léta až do těch 80.- 90. let, a děti se setkají s nejrůznější adventními postavami, se zvyklostmi. Počátkem nového roku budeme mít výtvarné výstavy, a snad už taky několikrát odložené Velikonoční dávnohrátky a samozřejmě nebudou chybět ani naše stálé projekty. No uvidíme, co nám ještě příští rok přinese.

V září jsme měli setkání, které děláme pravidelně s ostatními edukátory z muzeí napříč republikou a pozvali jsme si profesionální lektory, kteří mají zkušenosti s nevidomými a neslyšícími, abychom se seznámili, jak pracovat s případným nevidomým či neslyšícím návštěvníkem. Abychom aspoň uměli toho člověka přivítat, jak se ho dotýkat, abychom jim aspoň trochu porozuměli, i když tito návštěvníci navštěvují spíše větší muzea. Ale abychom i my v malým muzeích dokázali správně zareagovat.


Já si umím představit v muzeu neslyšícího, ale neumím si představit toho nevidomého. Jak se dá expozice jemu přiblížit? Nemůže si všechno ohmatat.

V některých muzeích jsou hmatové exponáty, ale nedá se ohmatat všechno. Za svojí existence jsem se setkala s jednou nevidomou studentkou, která byla ve speciální škole a tam jsme to vyřešili tak, že tenkrát byla výstava Drobné šlechtické rody na Mělnicku a my jsme hráli s kolegy šlechtickou rodinu, tak měla aspoň možnost se nás dotýkat, dotýkat se oblečení, aby si to uměla představit k tomu vyprávění.


Závěrečná otázka: co všechno musí umět muzejní pedagožka? Musí umět malovat?

Myslím si, že by měla mít vztah k výtvarnému umění, třeba k výstavě o broucích jsem dělala interaktivní koutek, tak jsem si ho i pomalovala barevnými broučky. Když zrovna není k dispozici žádný výtvarník, a v našem týmu se nenachází, tak popadnu štětec a maluju.


A zpívat?

No snažím se, ale zpěv mi teda moc nejde, ale pokud to postava vyžaduje, tak dětem i zpívám. A pohyb je dobrý, nějaká tělesná zdatnost se předpokládá. No a ty naše vysoké schody v muzeu, já jsem si jednou naměřila při přípravě nějaké expozice za jeden den, a to je můj rekord, že jsem naběhala 15 km. No a jednoznačně musí milovat děti, to je prostě základ.


Děkuji za zajímavé povídání a přeji i nadále skvělé nápady a hodně kreativity.


Foto z programů pro školy z archivu muzea.


251 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše