Nadcházející jaro kéž naplní naše duše větším optimismem – vždyť máme „rok sv. Ludmily“, české kněžny a snad mělnické rodačky, kterou starý legendista nazval „prvosenkou“ křesťanství v Čechách. Také litoměřický biskup Jan Baxant ve svém novoročním pastýřském listě (Nový rok se v Církvi slaví jako slavnost Matky Boží Panny Marie) připomněl kromě Bohorodičky tři ženy českého křesťanství, o které se můžeme v kontextu tíživé koronakrize opřít. Vedle Ludmily to byly sv. Anežka Přemyslovna († 1282) a patronka rodin a celé „naší“ litoměřické diecéze sv. Zdislava z Lemberka († 1252).
Obě posledně jmenované obětavě sloužily nemocným a chudým. Skutky milosrdenství připsali legendisté i kněžně Ludmile, od jejíž mučednické smrti letos v září uplyne 11 století. Přestože o Ludmile víme s jistotou málo, je pravda, že Ludmilina upřímná oddanost křesťanské víře byla tím, čím ve své době nepochybně vynikala, a že dobročinnost byla u zbožných žen (zvláště vdov) častá. Regionální muzeum Mělník připomene letos patronku města a české země mj. prezentací putovní výstavy „Kněžna sv. Ludmila. Střední Čechy, kolébka národních patronů“ (od 23. 4.). Je však pravděpodobné, že leccos z počinů, které byly pro letošek k uctění sv. Ludmily a jejího odkazu po celé ČR plánovány, omezí či znemožní vládní opatření.
Co platno, že Spolek sv. Ludmila – 1100 let, jehož zakládajícím členem je i naše město, vznikl s cílem připravit letos opravdu důstojné oslavy již před pěti roky?! Není naše Ludmila prostě smolařka?
Život kněžny Ludmily byl plný utrpení (ještě před třicítkou ovdověla a nakonec přežila i oba knížecí syny), smrt přijala z rukou svých bývalých chráněnců a rovněž světecká úcta k ní rozvíjela se s těžkostmi; zprvu jen v rámci svatojiřského kláštera na Pražském hradě, kde od převozu z Tetína v r. 925 spočívají její ostatky. Z intimity klášterních zdí ji definitivně „povolala“ zářná osobnost pražského biskupa Jana IV. z Dražic, jehož působení spadá do doby dynastické krize českého státu po vymření Přemyslovců.
Později – v baroku – ji v popularitě zastínila babička Páně sv. Anna. V r. 1821 připomněl její význam 70stránkový spis „Lebensgeschichte der heiligen Ludmila, Herzogin der Böhmen“ z pera J. P. Hofmanna tištěný v Arcibiskupské knihtiskárně v Praze (1. vyd. 1819, později vyšel ještě 3x). V této době Ludmilu zastínily oslavy 100 let od svatořečení Jana Nepomuckého (1829). Milénium Ludmilina mučednictví v r. 1921 přišlo zkrátka kvůli protikatolickému naladění politického milieu mladé Republiky československé (vyšla alespoň brožurka „K oslavám sv. Lidmily“). Před únorovým sčítáním lidu se tehdy dokonce vedla ostrá kampaň za masové vystupování Čechoslováků z katolické církve a přímo na Mělníku se podle vzpomínek F. Purše katolíci připravovali bránit kostel sv. Ludmily před případnou uzurpací ze strany nově vzniklé odpadlické Církve československé. Usmíření mezi státem a Církví přineslo až milénium svatováclavské (1929).
Na obšírnější připomínání osobnosti a významu sv. Ludmily nebylo pomyšlení ani v r. 1971, kdy plnou silou běžela husákovská „konsolidace“ a kdy stát plánoval, jak naopak co nejvíce upozadit blížící se milénium pražského biskupství v r. 1973 (srov. článek Dr. Cuhry ve Vlastivědném sborníku Mělnicka č. 8). V rámci tzv. Desetiletí duchovní obnovy vyhlášeného r. 1987 Fr. kardinálem Tomáškem byl kněžně Ludmile a tématu „výchova a vzdělávání“ vyhrazen rok 1992, nicméně radikální zlepšení náboženské svobody po listopadu 1989 odsunulo tuto pastorační iniciativu poněkud do pozadí, takže letopočet 1992 vešel do povědomí spíše jako připomínka 400. výročí narození J. A. Komenského. Spojitost Ludmily, Komenského a vzdělávání tehdy knižně vyložil P. Piťha; svatoludmilskou publikaci vydalo r. 1992 také nynější Muzeum Českého krasu v Berouně.
Ač se tedy zdá, že dějinné peripetie mají na svatoludmilské oslavy jaksi spadeno, můžeme si to přebrat i tak, že „matka národa“ je v těžkých i v radostných chvílích našich dějin s námi, třebas tiše a nenápadně. Ostatně okouší-li kněžna Ludmila skutečně nebeskou blaženost, nemohou jí žádné pozemské oslavy nic přidat. Důležité jsou spíš pro nás, abychom si připomněli, že naše civilizace stojí na nauce, kterou sv. Ludmila opravdověji než mnozí její současníci přijala a kterou podporovala: na víře v bohočlověka Ježíše z Nazareta, jehož vzkříšení o velikonocích roku 30 nebo 33 n. l. stalo se zárukou šťastné posmrtné existence pro generace našich předků, tajuplnou odpovědí na jejich i naše tázání, proč vůbec musíme v životě tolik trpět. Víra ve vzkříšení těla stala se i v Čechách nadto nevysychajícím zdrojem inspirace pro péči o potřebné jakož i pro tvorbu umělců, literátů i vědců. Slyšíme-li nyní často ze sdělovacích prostředků slova „na každém záleží“ a mají-li mj. právě pohřby výjimku z přísných opatření omezujících setkávání, můžeme obojí coby ozvěnu christianizace Čech připsat k dobru i naší „prvosence Ludmile“, neboť naše úcta k jedinci (vzato z rovnosti všech před Bohem) i respekt k tělu (i k mrtvému) jsou plodem i jejích snah.
Mgr. Lukáš Snopek, historik muzea