Pravidelný cyklus medailonků: učitelé zaměstnaní převážně v mateřských školách a na prvním stupni základních škol připravuje na každý měsíc Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Rozhovory přináší odpověď na otázku, co láká muže vzdělávat malé děti v mateřských a základních školách. Paradoxně v minulosti toto povolání patřilo hlavně mužům, nyní je ve školství převaha žen.
Dalším z mužů ve školství je prvostupňový učitel na ZŠ v Ostroměři Jan Horák.
1. Jak jste si vybral práci, kterou děláte? Chtěl jste k práci s dětmi odjakživa?
K práci s dětmi mne přivedly letní tábory. Nejprve jsem jezdil jako účastník, pomocník vedoucího a v době studií na vysoké škole jsem tábory také vedl. Tam jsem poznával dětský zápal pro cokoliv. Hluboké nadšení z objevování, hraní her a pobytu v přírodě. Aktivně jsem v té době také hrál na klarinet, což mne přivedlo do několika souborů, ve kterých jsem podvědomě vnímal práci s dětmi. Když přemýšlím o tom, zda jsem chtěl být vždy učitelem, tak popravdě… nevím. Potkal jsem ve svém životě několik skvělých učitelů, kteří mne inspirovali svým přístupem, tolerancí, provázením. Vzorem v rodině mi byl tatínek, který pracoval jako mistr odborné výchovy. A já jsem zase objevil svůj dar pro práci s menšími dětmi – ale vlastně až na vysoké škole:) A tak mě dovedla cesta na první stupeň ZŠ.
2. Co Vás na této práci baví a co je na ní nejnáročnější?
Hodně mě baví, že je každý den jiný. Mohu být dětem průvodcem – nechávat je objevovat, hledat různé cesty. Přijde mi důležité, když se děti hýbou. Proto chodíme hodně ven – jsme venkovská škola s přírodou v dosahu. Také jsem rád u toho, když děti řeknou: „Aha!“ Když to takto píšu, vnímám, že učitelství je takové skládání mozaiky – mohu přidávat další kamínky, ale obraz tvoříme společně. Náročné pro mne je skloubit čas na rodinu s nápady, které mne občas úplně pohltí. Pak tráví člověk plno času nad přípravou…
3. Čím to podle Vás je, že v předškolním vzdělávání a na 1. stupni základních škol učí tak málo mužů?
Jsem přesvědčený, že je málo mužů v primárním školství kvůli nastavení společnosti. Většina z nás zažila ve školce, na prvním stupni paní učitelky. Dokážu si představit, že je pro chlapa těžké si představit sebe a to, jak by mohl zapadnout do ženského kolektivu. Své jistě působí i tlak na „typicky mužské a ženské“ oblasti při výběru povolání. Je možné, že muži by nevydrželi tolik času s malými dětmi – to mi potvrzují někteří kamarádi, se kterými se o vzdělávání bavíme. Říkají, že by to „nedali“. A mnohokrát zmiňované finanční ohodnocení je jeden z argumentů pro muže, aby se díval po jiném povolání, pokud chce zabezpečit rodinu.
4. Berou děti jinak učitele muže než učitelku ženu? Vnímáte nějaký rozdíl ve svém přístupu k dětem, než jaký mají Vaše kolegyně?
Určitě. Kolegyně často zmiňují, že vnímají, jak na mne děti reagují jinak. A rozdíl v přístupu k dětem? Ten mohu krásně ilustrovat na své spolupráci s paní asistentkou. Necelý rok jsem mohl spolupracovat se svou ženou. Já děti namotivuji, rozjedu práci, aktivizuji děti. Na dotahování, pečlivé dohlídání a systém pak byla moje žena. Viděl jsem, jak se naše dvě energie spolu krásně doplňují. Myslím, že to by mohla být moc fajn cesta – párová výuka – především pro děti.
5. Myslíte si, že by muži mezi učiteli malých dětí měli být zastoupeni častěji? A co by podle Vás pomohlo, aby ve školkách a na základních školách učil vyrovnanější počet žen a mužů?
Z poznámek rodičů vnímám, že jsou „za chlapa“ rádi. Také mám pocit, že učitel může být vzorem, inspirací pro děti z neúplných rodin, kdy často otec chybí. A co by pomohlo přílivu mužů do škol? Pomohla by vlastní pozitivní zkušenost s učitelem. Příklady táhnou… Tak třeba i touto cestou mohu někoho pozvat – pojďte do toho, stojí to za to!