• Marta Dušková

Tomáš Boukal: Cesta mrtvých není nic veselého, většina mých známých na Sibiři již nežije

Regionální spisovatel Tomáš Boukal pochází z Nelahozevse a nyní žije v Jeviněvsi. Zabývá se výzkumem vztahů prostředí a původních obyvatel Ruska a Kanady. Pracuje na katedře sociálních věd Univerzity Pardubice, kde učí. Studoval na gymnáziu v Kralupech nad Vltavou a etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v magisterském a doktorandském studiu. Ve svých knihách píše o Sibiři, kde strávil několik let.



Já se zeptám na úvod, možná by to neměla být první otázka, ale mě zajímá, zda nejdřív byl zájem o vztahy prostředí a lidé, tedy zájem o Sibiř a tajgu, a potom studium etnologie anebo to bylo naopak? Nejdřív studium a pak Sibiř?

To bylo spíš opačně. Už od dětství se mi vždycky líbili Indiáni, a když jsem zjistil, že v Americe žijí Indiáni v rezervacích a ve městech, tak to už mě tak nebavilo. Chtěl jsem zažít Indiány, kteří ještě žijí v lese a postupně jsem zjistil, že na Sibiři to tak ještě chodí, a proto jsem začal jezdit na Sibiř. Na počátku byli ti Indiáni.


A proto jste se potom rozhodl pro studium etnologie?

Já jsem nejdřív začal studovat přírodovědu, ale zjistil jsem, že mě zajímá příroda skrz zkušenosti lidí, kteří tam žijí. Nechtěl jsem strávit čas u mikroskopu, ale studovat život lidí a jejich kulturu ve vztahu k prostředí.


Na cestě po zamrzlých bažinách. Foto: Tomáš Boukal

Kdy jste poprvé navštívil Sibiř? Kolik vám bylo?

Vyjeli jsme s kamarádem, když nám bylo 18 let, hned po maturitě na gymnáziu do Ruska, ale neměli jsme peníze, abychom jeli až k polárnímu kruhu.


Vy jste na Sibiři později strávil i nějaký čas.

Žil jsem tam několik let. A i manželka pochází odtamtud, i když jsme se potkali a seznámili v Americe.


O Sibiři jste začal psát nejdříve odborné knihy?

Ano, přesně tak. To je součást mé práce a postupem času jsem nějak dospěl k tomu, že jsem měl chuť napsat i nějakou beletrii.


Obyvatelé lesní osady. Foto: Tomáš Boukal

Lákalo vás psaní už v dětství?

Na gymnáziu jsem zkoušel něco psát, ale vzniklo to nějak postupně.


Kdy jste napsal první knihu?

Začínal jsem odbornou literaturou a myslím, že první kniha Torava - Lovci severozápadní Sibiře, příroda a lidé vyšla v roce 2003. A to byl částečně i sběr pohádek a vyprávění domorodců, které jsem tam potkal. Potom jsem psal Ekologickou antropologii, která se zabývá vztahem původních obyvatel a životního prostředí. Další knihy jsou o malé skupině lovců - Mansové, rybářů, kteří žijí za Uralem v severozápadní Sibiři. V knize Cesta lesem jsem se snažil skloubit odbornou část s mými osobními dojmy z pobytu. Zábavnější stranu výzkumu jsem popsal v knize Duch tajgy. Člověk žije s těmi lidmi, takže o zážitky není nouze.


Psal jste knihu po každém pobytu na Sibiři anebo jste sbíral zkušenosti a pak o nich napsal?

Postupně jsem sbíral zkušenosti o lidech a prostředí a pořád jsem se na Sibiř vracel, to je důležité, aby člověk věděl, co se tam děje. Bohužel to není moc optimistické. Právě to popisuji v posledních dvou knihách Duch tajgy a Cesta mrtvých. Už ten název napovídá, že to není nic veselého, protože tam v podstatě většina mých známých už nežije. Žili v lese u řeky a dnes už nežijí, umřeli.


To jsou smutné návraty. V knihách píšete právě jejich životní příběhy?

Přesně tak. V té poslední píšu o kamarádovi, který byl poslední, kdo v té oblasti ještě žil, a je vlastně takovým průvodcem osudy ostatních, žila tam jeho rodina, postupně umírali, až tam zůstal sám.


Mansijská zásobárna na kůlech. Foto: Tomáš Boukal

Tam se žije těžce. Na Sibiři.

Ano žije. Ti, co zůstali ještě v lese, se musí dopravovat po řece, i když dnes už mají motorové lodě. Silnice tam nejsou. Na druhou stranu motor potřebuje benzín, a než dojedou pro ten benzín, tak ho pak polovinu spotřebují na cestu zpět. Je to koloběh problémů.


Čím se zabývají? Rybařením?

Ano, rybolovem, sbírají lesní plody a dřív měli i soby.


Přiznám se, že když jsem se o vás dozvěděla, velmi mě téma, kterým se zabýváte, zaujalo.

Jedním z důvodů, proč jsem se dal na psaní beletrie, je přiblížení tématu lidem, je zábavnější psát beletrii, v něčem je to možná jednodušší než odborná literatura, člověk si nemusí furt něco dohledávat. V poslední knize Cesta mrtvých, přestože to je beletrie, jsem se snažil držet toho, co jsem sám věděl, anebo mi to vyprávěli poslední lidé, které jsem tam ještě potkal.

Měl jsem pocit, že už toho vím tolik, že bych to měl napsat. Bylo mi z toho ale smutno. V knize popisuji život a smrt svého kamaráda Saši. Když jsem jel naposledy na Sibiř, netušil jsem, že kamaráda nestihnu. Zemřel a já ho nestihl o tři měsíce. Projel jsem aspoň osady, které jsem znal a podíval jsem se, jak tam; ty jejich domečky stojí jako domy duchů. Jako kdyby odešli před hodinou, vše zůstalo tak, jak to opustili. Jsou tam všechny jejich osobní věci, lyže podšité kožešinou, všechno tam je. Jedině snad chybí zbraně, které si už někdo odnesl. Já jsem tam přespával a nebylo mi z toho dobře.


Jako v těch opuštěných domcích a sám?

Ano, přesně tak.


Řeka Severní Sosva z vrtulníku. Foto: Tomáš Boukal

A jak se na Sibiři pohybujete?

Různě. V létě se musí většinou lodí, měl jsem i svoji nafukovací loďku, ale musel jsem se dostat na horní tok řeky, abych se pak dostal dolů. No a pěšky. Kdysi jsem tam zkoušel i na lyžích s kamarádem, ale teď v létě už tam nikde nikdo není. Naštěstí jsem tam náhodou potkal známé, kteří mě odvezli do lesa pásovým vozidlem. Tam mě nechali, a pak jsem musel dojít k řece. Každých pár metrů jsem musel loď přenášet, protože řeka se moc nepoužívá a na jaře je zavalená stromy. To bylo nepříjemný, úplně s tím nepočítáte.


Jak tam lidé žijí?

Většinou hovořím i ve škole o tom, jak se na Sibiři lidé uchlastávají, zastřelí apod. Přirozenou smrtí umře málokdo, buď se utopí, oběsí nebo zastřelí. Jeden známý se chtěl zastřelit, nepovedlo se a rozstřelil si obličej. Utopila se mu žena s dětmi, tak se člověk ani nediví. Převrhla se s nimi loď, ale to se děje běžně, jak jezdí po divoké řece, znám hodně případů, kdy se loď převrátila, protože na něco najela a všichni se utopili.


Proč tam ti lidé žijí?

No, nic jiného neznají a nic jiného neumí, prostě se narodili v lese a v tom lese žijí. Mně se to v tom lese moc líbí, ale chápu, že je to těžký život. Problém je, že se hodně pije, skoro všichni jsou alkoholici. Ale žijí v lese, takže nemají alkohol pořád, to je asi jediný důvod, proč se pořád drží. Alkohol dojde a oni se musí sebrat a jít lovit, ale jakmile ho zase seženou, tak to pokračuje dál.


Já bych tam teda možná po vašem vyprávění pila taky.

No, ale je to škoda. Kdyby lovili a prodávali, co se dá, tak si nemusí žít špatně. Když to srovnám s Indiány, kteří žijí na severu, a prodávají maso a kožešiny, mají pěkný život. Na Sibiři, když někdo uloví losa, všichni to hned vědí a o maso je velký zájem. Ale nejdřív pořídí alkohol, za který se maso vymění a lovci z toho potom nic nemají.


Kolik času jste strávil na Sibiři a v Americe?

Na Sibiři několik let, ale ne v jednom kuse. Byl jsem tam pár měsíců, pak třeba rok... V Americe kvůli Indiánům jen pár měsíců, abych poznal jak žijí a zklamaný jsem nebyl. Pár jich ještě žije v lese jako domorodci, ale spíš to mají penzisti jako u nás chaty a chalupy, jezdí tam na léto na bývalá loviště a někteří chodí v mokasínách. Často jsou to lidé v letech a těžko říct, jestli po nich někdo bude ještě zachovávat tuhle kulturu.

Spisovatel Tomáš Boukal natočil i dokument ze své cesty po sibiřských vesnicích s názvem Cesta mrtvých. A protože nelze pořád cestovat na Sibiř, postavil si ji v History parku v Ledčicích. Postavil si tam malý etnopark, který je zaměřený na kulturu Indiánů, na kulturu Sibiřanů.



Moc děkuji za opravdu velmi zajímavé povídání a těším se na setkání někdy příště.


Vydané knihy Tomáše Boukala:

Torava - Lovci severozápadní Sibiře, příroda a lidé

Hřbitov nevěst

Ekologická antropologie

Duch tajgy

Cesta lesem: Mansové v perspektivě reflexivní ekologické antropologie

Cesta mrtvých


26 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše