Na úvod jsem si dovolila použít citát řeckého filosofa k uvedení velmi aktuálního tématu dnešních dnů.
Smutné téma, jinak by se člověk v některých případech i zasmál. Aneb závist světem vládne. Tedy vládne tady v naší malé zemi.
A kdyby to nebylo smutné, bylo by to i k smíchu. Dnes tedy vážnější téma, teď se s ním setkávám na každém kroku, ale pořád mě některé komentáře a výkřiky překvapují a říkám si, kde se to v nás bere.
Pravidelně každý den dávám na facebook našeho magazínu informace, které se mi zdají důležité a potřebné je šířit. Tentokrát se příspěvek týkal informace o spuštění nové služby pro ženy z Ukrajiny, které se léčí s rakovinou prsu, aby mohly pokračovat v léčbě i u nás. Nahoře český test s vysvětlením a pod tím obrázek v ukrajinštině a ruštině. Záslužný čin.
Říkám si pokaždé, že už nebudu číst komentáře pod příspěvky, ale ty negativní bývají většinou první a bezděčně se tam prostě stočí oči.
První komentář: to se jako budeme teď učit rusky?! Podpořeno ještě zvracejícím smajlíkem, tedy několika.
Odpověď, ale to není nabídka pro vás, navíc to máte česky vysvětleno.
A proč to není i pro nás?!! To mají teď uprchlice výhody a je to jen pro ně?!
Pisatelka si pravděpodobně neuvědomila absurdnost svého komentáře. Jedná se přece o léčbu rakoviny, kterou by jistě nechtěla. To, že u nás je péče zabezpečena, tady rozebírat nebudu, protože mi to připadá pod moji úroveň.
Závist zřejmě zaslepuje oči a stává se z toho u nás národní sport.
Další příspěvek jsem sdílela na svůj profil od novinářky Lenky Klicperové, která se právě vrátila z války z Ukrajiny a popisuje hrůzy doplněné fotkami. Pod tímto příspěvkem se octl zlý komentář.
Teď se zajímáte, že jo? A kde jste byla v roce 2014, když to začalo?
Odpověď: byla jsem v Sýrii, promiňte, neumím být na všech místech válečných konfliktů ve světě najednou.
I kdyby byla doma v teple s nohama nahoře, jak si toto může vůbec někdo dovolit...
Proboha, co lze závidět, když sedíme v teple u počítače a máme kolem sebe veškerý komfort a nemusíme nikam s hrůzou a strachem utíkat...
Je hodně smutné, když je vůbec nutné něco vysvětlovat.
V krizových situacích, bylo to i v covidu, se každý člověk "odkope" a já jsem v šoku, že jsou mezi nimi i lidé, které znám.
Co dodat k této mé úvaze nebo co to je?
Nemám co.
A jak by to asi vypadalo u nás, si můžete pro představu přečíst tady Jak by to asi vypadalo u nás. Začátek okupace. - Visegradský jezdec 🏇 (visegradsky-jezdec.cz). A bohužel není to tak nepředstavitelné. A válka se nás dotýká zblízka. A uvědomme si, že nebylo přáním ukrajinských uprchlíků utéct, opustit práci, školu, byt, vzít do náruče dětí a přijít k nám s jednou igelitkou a či batůžkem.
A ještě slovo závěrem. Svoboda slova nám nedává právo říkat cokoliv komukoliv, urážet slovy lidi, které jsme nikdy neviděli a neznáme, ale už dokážeme předvídat dopředu jejich činy. Jen těžko se můžeme vžít do pocitů lidí, kteří utíkají před válkou a zanechávají své živé i mrtvé v zemi, kam by se chtěli vrátit, ale aspoň se o to snažme bez závisti. Není jim opravdu co závidět.
Použité fotografie jsou z archivu novinářky Lenky Klicperové, která viděla válku na Ukrajině zblízka.