Čtěte šestý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.
Děkujeme vám za přízeň.
„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe
1 minutu po dopadu asteroidu
Koněpruské jeskyně, Česko – 1454 km od místa dopadu
Celá výprava, která čítala asi dvě desítky lidí, právě prošla do nejrozlehlejší a zřejmě nejvyšší jeskynní síně z celého koněpruského komplexu.
„Tato největší síň byla pojmenována po Františku Proškovi, který prováděl výzkum právě v Koněpruských jeskyních,“ pokračovala mladá průvodkyně ve svém výkladu. Přitom si dopnula zip své červené fleecové bundy, kde měla na zádech reflexní nápis Správa jeskyní České republiky. Jediný, kdo zatím nepoužil doplňkové oblečení, pro případ chladu byl Marek s Ondřejem. Jinak celá výprava se oblékala do mikin a teplých svršků už při vstupu do podzemí.
Johana se postavila na konec výpravy, aby tátu moc neprovokovala a opřela se holými lýtky o chladné ocelové zábradlí, které vymezovalo prostor, kde se v jeskyni mohou návštěvníci pohybovat. Dívala se nahoru na haldu obrovských kamenů, které jí spíš připomínaly ztopořené mužské přirození než nějaké stalagmity nebo stalagtity, jak jim vyprávěla blonďatá průvodkyně. Viděla svého mladšího bratra, jak té holce doslova visí na rtech. Přemýšlela jestli jí kouká na celkem vyvinutý hrudník ve vypasované červené bundičce a nebo ho skutečně tolik zajímají horniny.
Zvedla levé zápěstí, aby se mohla podívat na hodinky. Bylo 12:20, to znamená, že prohlídka je teprve v polovině. Protáhla se kolem stepující skupinky, kde dva mladí chlapci majetnicky objímali své dívky, aby všichni věděli, že k sobě patří.
Hladká betonová cestička se začínala pod jejíma nohama mírně svažovat a zatáčet doleva. Pochopila, že se právě nacházejí v nejvýchodnějším bodě jeskyní. Ve vykotlané proláklině v obrovské skalní stěně zahlédla lesklou vodní hladinku. Nešlo ji přehlédnout, protože na ni upozorňovaly hned dva zářivé reflektory. Ve dvou místech tu podzemní voda tvořila maličkatá jezírka. Byly to spíš jen takové dvě větší louže, ale když se Johana rozhlédla, aby ji nikdo neviděl, a nabrala si vodu do dlaní, voda se okamžitě doplnila, jako otočením kohoutku. Možná nějaký malý trpaslík hlídal, že tahle kamenná louže bude pořád naplněná čistou vodou až po okraj. Zvedla se na nohy, protože slyšela, že průvodkyně domluvila a poslala lidi dál, aby si mohli všechno důkladně prohlédnout.
Když se napřímila, narazila hlavou na jeden vyčnívající konec skalní stěny. Byla to docela slušná rána, až bylo slyšet cvaknutí zubů. A samozřejmě, že jediný, kdo to viděl, byl její bratr. Okamžitě se začal válet smíchy a ukazoval na ni. Potom naznačoval obří bouli na hlavě. Bál se ale smát hlasitě, aby si toho nevšiml táta. Spíš na sestru jen gestikuloval.
Ta mu oplatila zdviženým prostředníčkem. Ale ani to Marka nerozhodilo a dál si utíral slzy smíchu a pantomimicky je rozhazoval na všechny strany.
V další jeskynní místnosti je čekaly zkameněliny, které tu před mnoha lety vyhrabali čeští speleologové.
„Komíny, kterými jsou jeskyně spojeny s povrchem tak v minulosti mimo jiné fungovaly jako pasti, do kterých občas spadlo nějaké to zvíře. Nejčastěji to byl zajíc nebo jelen…“ vysvětlovala prsatá blondýna a přitom pokukovala po všech mužských ve své výpravě. Ženské a Johanin malý nedorostlý bratr ji nechávali úplně klidnou.
Johana se znovu podívala na hodinky. Bylo 12:32, to ten čas tedy moc nepostoupil. Sama pro sebe protočila oči ke stropu jeskyně a tiše si mlaskla.
A pak se to stalo…
Betonový chodníček se pod jejich nohama začal vlnět a podezřele vibrovat. Nebylo to jen slabé chvění, ale pořádné otřesy, které navíc pomalu narůstaly. Gábina jako první natáhla ruku v Markovi a škubla s ním tak prudce do strany, že přistál přímo v tátově náruči. Ondřej ho pevně objal pažemi a snažil se co nejvíc rozkročit, aby udržel rovnováhu. Přitom se musel jednou rukou zapřít o stěnu jeskyně. Gábina znovu natahovala ruku ke své dceři, aby ji dostala k sobě do bezpečí.
„Mami,“ křikla Johana vyděšeně a zachytila se nízkého nerezového zábradlí, které se plazilo všemi jeskynními dómy a provrtanými chodbičkami. Gábina ji ale skoro neslyšela přes vřískot ostatních návštěvníků a pískot malých dětí. Někteří jim zmizeli z dohledu, jak se snažili utéct z jeskyně na povrch.
Neviditelná silná ruka mrštila Gábinou o tvrdou podlahu tak mocně, že ucítila, jak si sedřela obě kolena. Ale bolest ani krev na nohou v tuhle chvíli nebyly vůbec důležité. Potřebovala se nutně dostat k dceři.
Ze stropu Pustého dómu se zkamenělinami se začalo sypat kamení a drobný písek. Ondřej cítil, jak mu prach a štěrk padají rovnou do vlasů.
„Mami!“ křikla znovu Johana a klekla si na podlahu na všechny čtyři. Chtěla se k mámě doplazit, nutně se jí teď potřebovala dotýkat a alespoň ji držet za ruku.
Další těžký úlomek skály padl dolů do jeskyně a někdo hlasitě zaječel. Byl to výkřik plný hrůzy, děsu a bolesti. Gábinu napadlo, že kus kamene někoho musel zasáhnout. A možná dost bolestivě. Co když to spadlo na nějaké dítě?
Marek se vystrašeně tisknul k tátovi. Další prudký pokles podlahy je oba dva srazil na zem. Nesnažili se zvednout, jen vystrašeně seděli a čekali, kdy konečně to šílené zemětřesení přejde. Ze stropu se uvolnil další kus a padl těsně vedle Markovy nohy. Naštěstí ho netrefil, protože měl velikost zhruba tenisového míčku a taková rána do hlavy by teď určitě nebyla příjemná.
„Au,“ křikl Marek a cukl nohou, když se ho kus skaliska lehce dotkl na holeni, jak klouzal po podlaze vlivem otřesů.
„Co je?“ vyděsil se Ondřej. „Trefilo tě to?“
„Je to horké… spálilo mě to.“
Osvětlení zapnuté na vyhlídkové trase zhaslo. Všechny návštěvníky zalila děsivá tma doprovázená jen hřmotným a nepříjemným zvukem. Ondřej měl pocit, že se panika, kterou slyšel nejen ve své těsné blízkosti, ale i v pozadí kamenných chodeb, ještě prohloubila.
Po pár vteřinách se ale rozsvítilo při zemi nouzové osvětlení. Lidský křik lehce povadnul a Ondřejovi teprve teď došlo, proč se tomu neodborně říká také protipanické osvětlení. Strach a tma dohromady v lidských duších vyvolávají stres a naprostou hrůzu.
Ale proč se tohle všechno děje? Ondřej tomu vůbec nerozuměl. Jak mohlo zemětřesení trvat takhle dlouho? A copak Česko je seismicky aktivní oblastí? A proč ze stropu jeskyně padají žhavé kameny?
Potom se najednou půda pomaličku ustálila a otřesy začaly ustupovat. Všechno se uklidnilo a byl slyšet jen panický křik a povyk zmatených lidí, kteří se pohybovali jeskynními chodbami.
„Ondro, Ondro?!?“ volala Gábina a přitom se od svého muže vzdalovala. Sunula se po zemi blíž ke své dceři a za sebou nechávala krvavé otisky rozbitých kolen.
„Jsi v pořádku?“ chytil synovu hlavu do dlaní a donutil ho, aby se na něj podíval. Marek jen němě přikývl. Neměl dostatek odvahy, aby odpověděl. Měl strach, že by mu selhal hlas. Tak strašně moc se bál a přitom ještě před několika minutami by se klidně vsadil, že neexistuje na světě nic, co by ho tak děsně vylekalo. Byl to původně děsný tvrďák, ale teď už se za něj nepovažoval.
„Gábi?“ Ondřej se postavil na nohy a váhavým krokem došel až ke své ženě, která už v náruči svírala jejich čtrnáctiletou holčičku.
„Jsem v pohodě,“ ujistila ho a lehce se usmála. Jediné štěstí pro ni bylo, že zůstali všichni čtyři pohromadě. Chyběla jim jen Klára, jenže ta byla přece v naprostém bezpečí někde za největším kanálem La Manche. O tu se Gábina vůbec nestrachovala. Byla tak strašně daleko od téhle hrůzy.
Ondřej se otočil a u východu z Pustého dómu uviděl na podlaze ležet schoulenou postavu. Bylo mu jasné, že pláče, tam někde totiž dopadl ten velký úlomek skály, který viděl, jak se ze stropu uvolnil. Bál se jediného, že kámen zasáhl dítě. Postava se totiž choulila nad něčím příliš malým, než aby se to rovnalo lidskému tělu dospělého.
„Jste v pořádku?“ položil starší dámě otevřenou dlaň na zhroucené rameno.
„Ne! Moje vnučka,“ vzlykala babička a vůbec jí nebylo rozumět. Ondřej si jen všiml dětského tělíčka ležícího na mokré zemi, které vypadalo tak bezvládně.
„Spadlo na ní něco ze stropu,“ vzlykala hlasitě žena a ukazovala na ležící dívenku.
Ondřej jí sáhl na krk těsně pod lícní kost a chvíli čekal. Nahmatal tep tlukoucího srdce, ale připadal mu příliš slabý a příliš pomalý.
„Musíme ji dostat, co nejdřív k doktorovi,“ chytil ženu za ruku a povzbudivě ji stiskl. „Půjdu se podívat k východu, jak to vypadá, jestli už někdo zalarmoval záchranáře.“
„Dobře, děkuju vám,“ popotáhla jako malé dítě a druhou rukou k sobě pevně přitiskla vnuka, který za celou dobu ani nepromluvil.
Ondřej si uvědomil, že v ruce ještě stále drží svoji teplou mikinu, která byla zapínáním na rozhalenku přes celý hrudník a břicho. Vrátil se pár kroků zpátky k babičce se zraněnou vnučkou a do rukou jí vtiskl svůj kus oblečení. Bylo mu jasné, že dívka teď navíc leží na mokré a chladné betonové podlaze.
„Děkuju vám,“ usmála se na něj slzavýma očima. Ondřej to ale neviděl. Nouzová světla svítila příliš nízko u země, ale podle tónu jejího hlasu si to alespoň představoval. Vložila do něj svoje naděje na záchranu malé holčičky. Tak jak to lidé obvykle dělají, když se nedokážou s neřešitelným problémem poprat sami.
„Marku, Johano,“ křikl na svoje děti. „Pomozte tady paní odnést holčičku na stranu, aby jí někdo ještě víc neublížil,“ rozkázal Ondřej.
„Jmenuju se Zora,“ špitla dívčina babička.
„Dobře, Zoro, uložte vnučku někam na stranu na tu mojí mikinu a já jdu zatím sehnat pomoc.“
Ondřej pokračoval dál ponuře osvětlenou chodbou. Slyšel před sebou dupat nějaké kroky, přicházely k němu ze všech stran, ale nevěnoval jim pozornost. Věděl, že je to někdo další, kdo hledá záchranu a východ na světlo. Kolik jich asi mohlo nakonec zůstat tady dole v jeskynních? Dvě možná tři výpravy. To by mohla být klidně stovka lidí, čekajících na záchranu.
Kroky před ním se zastavily až v úzké vysoké jeskyni, ze které vedlo jen příkré schodiště dolů do hluboké tmy. Přiblížil se. Nad schodištěm uviděl obrysy čtyř lidských postav. Podle osvětlených nohou v žabkách a teniskách mu došlo, že jsou to dva kluci a dvě holky. Ty dva zamilované páry, na které se celou dobu musel dívat, jak se drží za ruce a sem tam se políbí místo, aby poslouchali výklad průvodkyně.
„Je tam napadané kamení,“ koukal se na schody Daniel. Ondřej se jim naklonil přes rameno, aby i on viděl do jeskynní tmy, kterou místy proráželo jen chabé nouzové osvětlení.
„Musíme to přelézt,“ řekl Ondřej dost hlasitě a prodral se mezi mladíky, kteří bezradně zůstali stát na okraji schodiště.
„A neměli bychom to raději obejít?“ napadlo Filipa a Ondřej pochopil, že ta otázka byla směřovaná k němu.
„Vidíš tamhle to světýlko?“ ukázal mu skrz úzkou neprostupnou chodbičku vytesanou ve skále. Chlapec nejistě přikývl. „Tak to je chodba, kterou jsme se před chvíli přišli. Jiná cesta než po tomhle schodišti odsud neexistuje. Zkus to obejít a skončíš zase tady,“ vysvětlil Ondra.
Mlaďochům se evidentně vůbec nechtělo do neznámých hlubin, kde stačil jeden neopatrný krok, a mohli si srazit vaz. Za to Ondra neváhal a než se ti dva hrdinové nahoře rozmysleli, už se mu podařilo přelézt napadané sutiny a stanout znovu v celkem čisté jeskynní chodbičce. Ušel pár metrů a narazil na dav lidí. Celý čítal dohromady asi deset osob, ale i tak to v úzké průrvě vypadalo jako zácpa.
„Co se děje?“ křikl Ondra dopředu, protože mu vůbec nebylo jasné, proč se tu nahromadila fronta a nikdo nevychází nahoru na povrch. Prodral se zástupem lidí dopředu až k železným točitým schodům. Dolů po nich zrovna scházel chlapík, který byl přibližně stejně starý jako on. Žádný stařec, ale taky žádný usmrkanec. Soudil tak podle hlasu a těžké dunivé chůze. Víc v jemných zářivkách neviděl.
„Tudy se ven nedostaneme,“ volala hlasitě, aby ho bylo slyšet po celé jeskyni.
„Co je tam nahoře?“ odvážil se mu Ondřej odpovědět jako jediný.
„Vchod zavalilo kamení a sutiny,“ odpověděl chlapík, ale to po zemětřesení zase tak překvapující nebylo. „Je tam ale hrozný žár a kamení je strašně horké.“
„Žár?“ nechápal Ondřej a opřel se dlaní o konec železného zábradlí. Instinktivně ucukl. Spálil se. Pohlédl na otevřenou dlaň. Nic neviděl.
„Nechápu to. Možná nahoře hoří,“ napadlo Honzu, který právě scházel ze schodů a dával si dobrý pozor, aby se holou kůží nedotkl rozpáleného železa. Taky už se spálil.
„Je tu někde v okolí nějaká sopka?“ otočil se Ondřej na vystrašené lidi kolem sebe. To totiž mohlo být zřejmě jediné vysvětlení tohoto nestandardního jevu.
„Copak jsou v Čechách sopky?“ podivil se nějaký cizí ženský hlas.
„Ano, samozřejmě, že jsou. Sice už pár tisíc let nefunkční, ale pořád jsou to vulkány,“ ozval se čísi poučný profesorský hlas odněkud ze tmy.
„Tady ale žádná, ani vyhaslá sopka v okolí není,“ na světlo vyšel mladíček, který výškou dosahoval zhruba stejně jako Marek, ale podle poďobané tváře byl jistě starší. Navíc měl na sobě stejnou červenou fleecovou bundu od Správy jeskyní jako slečna průvodkyně, která vedla jejich skupinu.
„Podíváme se ještě ke vchodu, jestli tam tudy neutečeme na povrch,“ napadlo Honzu, když znovu stanul na kamenné podlaze.
„Jdu s vámi,“ podpořil ho Ondřej a zastoupil mu cestu. Podívali se vzájemně jeden druhému do očí. Byl v nich vidět strach a skryté obavy. To bylo to jediné, co v příšeří dokázali vyčíst ve tváři toho druhého.
„Honza,“ podal mu vrstevník ruku a Ondřej ji přijal a taky se představil.
Nemuseli se vůbec domlouvat. Oběma bylo okamžitě jasné, že pokud zdolají železný můstek položený na měkkém hliněném podloží, dostanou se po pár metrech zpátky ke vchodu do jeskyně. Nebylo třeba obcházet celou turistickou trasu zase zpátky, i když oni byli s výkladem už téměř na konci.
„Jdu s vámi,“ rozhodl se v poslední chvíli uhrovatý průvodce. Měl pocit, že tu plní funkci zodpovědnosti vůči všem návštěvníkům Koněpruských jeskyní. Dokonce ho napadlo, že jednou se sem lidé budou chtít vracet na prohlídky, když si připomenou jeho hrdinský čin.
Když všichni tři doběhli do první skalní jeskyně, kde jim průvodci ukazovali překrásné krápníkové varhany, Honza běžící vpředu celou výpravu zastavil. Postavil se tak, aby viděl Ondřejovi do obličeje. Pochopil, že Ondřej není starý dědek, co se sesype nad každou tragédií, ale ani mladíček, který si bude hrát na mistra světa. V tuhle chvíli pro něj Ondra znamenal jediného spojence.
A to ještě netušil na jak dlouho…
„Nevyšel jsem po tom točitém schodišti až nahoru, byl tam příliš velký žár. Myslel jsem, že se uvařím,“ vysvětloval Honza Ondrovi, proč nevystoupal až nahoru do mincovny, která ležela uprostřed místního kopce ve stejné rovině jako zemský povrch.
„Co myslíš, že se tam venku stalo?“ ptal se Ondra, protože nechápal, proč zrovna teď o tom Honza začal. Neznali se. Nikdy předtím se neviděli. Přesto je spojovalo něco silného a nevyslovitelného.
„To nevím, ale jsem si docela jistý, že těsně před námi tam nahoře končila další prohlídka, kde byli další lidé,“ šeptal Honza, aby je náhodou někdo neslyšel. Panika by mohla být ještě daleko horší.
„Co tím chceš říct?“ nechápal Ondra a automaticky přešel na tykání, nebylo třeba se zdržovat něčím tak podřadným jako je tykání nebo vykání. Nebyla vhodná situace na zdvořilostní fráze.
„Podle mě tam všichni uhořeli. Nikdo se dolů nevracel, nikdo nevolal.“
Oba dva se dál vydali směrem k původnímu vchodu do podzemí. Jenže po pár metrech od jeskyně s varhany začínalo být nesnesitelné horko. Začalo se jim těžce dýchat a na čele jim vyvstávaly kapičky potu. Nemohli už jít dál. Honza si držel předloktí před obličejem, aby vůbec viděl před sebe. Chránil se před prudkým žárem. Cítil, jak mu spaluje kůži a každým krokem byl nesnesitelnější.
„Je tu moc horko,“ křikl Ondřej, který stál neustále jeden krok za ním.
„Nedostaneme se nahoru. Je to tu taky zasypané. Musíme se vrátit!“
Honza si promnul popálené předloktí, jako kdyby na něj vytryskla z pod hrnce horká pára, a raději vycouval hlouběji do jeskyně. Vrátili se k varhanám, aby se vůbec mohli nadechnout. Měli pocit jako by jim prudký žár spaloval dýchací trubici zevnitř.
„Rozumíš tomu, co se děje? Venku kolem jeskyní musí hořet obrovský oheň, jinak to není možné. Ale že by se rozhořel takhle silně během dvaceti minut, když předtím jsme nikde neviděli ani žádný dým?“ Honza si prohlédl v temném pološeru předloktí, které měl silně zarudlé. Ale naštěstí to vypadalo, že puchýře nenaskáčou. Pálilo to jako čert a nenapadlo ho nic lepšího než celou paži opřít o mokrý a chladný kus skalní stěny. Viděl, jak se mladičký průvodce nadechoval a chtěl ho upozornit, že tohle se nedělá, ale nakonec svou připomínku raději spolkl. Asi nebyla zrovna vhodná doba pro dodržování turistických pravidel.
„Obavám se, že to co se děje venku bude mít daleko širší rozsah. Zemětřesení v Česku není úplně obvyklý jev a takhle prudký žár, který roztavuje horninu? Na zemi se podle mě rozpoutalo peklo,“ přemýšlel Ondřej nahlas.
„No, každopádně musíme najít někudy cestu ven,“ odstrčil se Honza od stěny, kde si chladil popálenou kůži a otočil se na Michala v červené bundě Správy jeskyní. „Je tu ještě jiný východ?“
„Ještě je tu jeden, který vede přímo do stěny lomu,“ přitakal Michal.
„Zavedeš nás tam?“ rozhodil Honza rameny, protože mu vůbec nebylo jasné, proč Michal váhá.
„Je to za těmi prosklenými dveřmi, ale jsou zamčené a já nemám klíče.“
„To nevadí, nějak si poradíme,“ poklepal ho Ondra povzbudivě po rameni.
Ve vstupní úzké chodbě se střetli se skupinkou dalších návštěvníků, kteří měli zřejmě stejný nápad. Zkusit se dostat na povrch dveřmi, kterými sem přišli.
„Tudy to nejde?“ ptal se starší muž, který intonací hlasu Ondrovi silně připomínal vlastního tchána. Byli i zhruba stejně staří a Ondřej předpokládal, že i tento zralý sedmdesátník bude znát všechny nástrahy světa a jak je vyřešit. Muž ukazoval na protilehlou chodbu, která vedla z varhanní místnosti. Tahle úniková cesta jim zůstala odepřena.
„Ne, je to zasypané a je tam stejný žár jako v horním patře. Zkusíme ještě jednu variantu výstupu na povrch,“ řekl mu Ondřej a nabídl, že může jít na průzkumnou výpravu s nimi.
Jenže ani to nezabralo. I když skleněné výplně dveří celkem bez problémů rozbili ulomeným kusem krápníku a bylo jim v tu chvíli úplně jedno, jestli je to stalagtit nebo stalagmit, chodba byla zavalená kamením. Bylo tak žhnoucí, že se k němu vůbec nedalo přiblížit. Ani tudy cesta na povrch nepovede. Byla to poslední možnost, jak se dostat z podzemí. Ondřej pohlédl vyděšeným pohledem na Honzu. Oběma došlo, že jsou uvězněni, možná za živa pohřbeni.
Museli se vrátit na velkou křižovatku chodeb. Ondra se vysíleně posadil na jeden skalní výstupek. Honza se popáleným předloktím znovu opřel o chladnou stěnu, aby alespoň na chvíli zmírnil pnutí zarudlé kůže.
„Myslím, že jsme v pořádném průšvihu,“ řekl Ondřej nahlas a schoulil hlavu do dlaní.
„Jak dlouho to může trvat, než oheň nahoře přejde? A za jak dlouho se k nám vůbec záchranáři dostanou, aby nás odsud vyhrabali?“ Michal měl naprosto stejné obavy, jako všichni ostatní. Jen on se je odvážil říct nahlas. Znělo to hrozně. Můžou tu strávit několik dní, než se vůbec někomu podaří se sem prokopat. Jestli je tedy nakonec vůbec bude někdo hledat. Záchranáři mají jistě plné ruce práce s tím, aby se poprali s lesním požárem. Zase tak nečekané to nebylo, už měsíce panovalo v Čechách nesnesitelné vedro a sucho. Stačilo v lese do vyschlého porostu odhodit nedopalek od cigarety a neštěstí mohlo být na světě. Ne nadarmo byl vyhlášen zákaz rozdělávání ohňů na volných prostranstvích.
„Asi půjdu raději najít svou rodinu, budeme to tu muset přežít minimálně několik hodin,“ rozhodl Ondřej a zvedl se ze svého místa.
„Měli bychom se přesunout do té největší jeskyně, tam byla navíc i voda,“ napadlo Honzu.
„Jsou tam dvě malá jezírka, kam voda pravidelně dotéká,“ souhlasil Michal. „Lepší zdroj vody tady asi není.“
Honza vyrazil na druhou stranu pro zbytek své rodiny a domluvili se, že se potkají v Proškově dómu. Čím víc jich na to bude, tím bude jejich naděje na záchranu jistě větší. Musí teď držet pohromadě, nemá cenu se rozmístit do všech koutů jeskyní, aby se každý musel snažit sám.
Ondřej nejdříve zkontroloval svou rodinu. Gábina i s dětmi seděla schoulená u jedné stěny spolu s napodobeninami zkamenělin, které tu před mnoha lety našli vědci a speleologové. Byly relativně v pořádku. Jen Gábině se zvedal žaludek a už dvakrát zvracela. Nebylo divu, houpající se podlaha a padající kamení jí musely dát pořádně zabrat. Nenáviděla kolotoče a houpačky, vždycky jí to rozhodilo zažívání a to co právě prožila, byla pořádná centrifuga.
„Jste v pohodě?“ posadil se k nim, aby na ně lépe viděl. Jeho oči si pomalu začaly přivykat na šero a rozpoznával synalé lidské obličeje.
„Celkem jo,“ souhlasila vyděšeně Gábina a pořád k sobě tiskla obě děti. „Doufám jen, že je Klára v pořádku,“ netajila se se svými obavami.
„Určitě, ta je odsud strašně daleko. Jistě ani neví, že se tady něco děje,“ uklidňoval ji Ondra a přitom něžně masíroval její předloktí.
„Já mám jen spálenou nohu,“ připustil Marek a pozorně si prohlédl svou holeň s kulatou popáleninou. Byl to zarudlý flek. Kůže nebyla roztržená a na puchýř to také nevypadalo.
Ondra se podíval blíž a nahmatal jeden z uvolněných kluzkých kamenů, které byly pokryté chladnou vodou. Přiložil mu ho na ránu, aby pálení trochu zmírnil.
Přešel k babičce, která neustále seděla u své zraněné vnučky a tiskla jí ruku. Dívka se stále nepohnula.
„Už je na cestě záchranka?“ zeptala se s nadějí v očích.
„Nedostali jsme se ven,“ připustil Ondra upřímně. „Všechny vchody jsou zasypané. Ale nebojte, určitě nás brzy najdou.“ Sám moc nevěřil tomu, co tady té paní povídal. Nechtěl ale, aby začala vyšilovat. Nemohli si dovolit vyvolat větší paniku. Jedno věděl jistě, jestli se k nim během několika hodin záchranáři nedostanou, holčička zcela určitě zemře.
„Vrátíme se vedle do té velké jeskyně,“ pošeptal Ondra své manželce. „Je tam voda a určitě se tam bude i lépe dýchat. V Proškově dómu vedla betonová turistická trasa dvěma úrovněmi. Spodní cestička sem přiváděla turisty od velké křižovatky, na které se Ondřej rozloučil s Honzou, tím mladým průvodcem a starším mužem, který mu připomínal tchána. Horní cestička potom pokračovala ke zkamenělinám k zasypanému schodišti a nakonec také ústila na té stejné křižovatce.
Marek vylovil ze svého batohu plastovou pet lahev s Fantou, kterou si koupil u stánku s občerstvením ještě před vstupem na prohlídkovou trasu. Napil se a potom lahev podal sestře, která za celou dobu od zemětřesení ještě nepromluvila ani slovo. Johana si přihnula pořádně z flašky, jako kdyby to byl alkohol na posilněnou a roztřesenou rukou podala pití matce. Když vyprázdnili celý obsah, Marek se přesunul na cestičku přesně mezi horní a spodní částí jeskyně. Naklonil se přes kovové zábradlí a nechal průzračnou vodu natéct do lahvičky, která měla obsah jen půl litru.
„Tati, jak dlouho tady budeme muset zůstat?“ ptala se šeptem Johana a pořád se nepouštěla mámy. Nechala se držet kolem ramen, protože cítila, že by se jinak roztřásla po celém těle.
„To nevím, holčičko. Doufám, že ne moc dlouho,“ připustil Ondra.
Potom mu došlo, že i když tu budou možná jen pár hodin nebo třeba celý den, budou muset něco jíst. „Máte v baťozích něco k jídlu?“ otočil se šeptem na svou rodinu.
„Já mám jen mobil, sluchátka a peněženku,“ přiznala Johana poplašeně.
„Já mám svačinu, co nám mamka ráno zabalila a nějaké sušenky,“ hrabal se Marek ve svém zavazadle a chtěl tátovi ukázat, co všechno za poklady má s sebou.
„Nevyndávej to!“ poručil mu Ondřej. „Nech to raději pěkně schované.“
Zrovna totiž spodní cestou přicházela nějaká skupina lidí. Byl to Honza se svou rodinou a s mladým průvodcem poznamenaným nevzhledným akné. Za nimi pomalými šouravými kroky vcházel i starší muž tchánova zjevu s manželkou a se třemi vnoučaty.
„Tati, mám s sebou i svoje nože,“ pošeptal Marek tátovi. Prožíval zrovna teď období, kdy se zhlédl v bojovém umění a akčních filmech. Nakupoval si velké ostré nože a dokonce i vrhací hvězdice. Na polici nad postelí měl vystavené poměrně ostré samurajské meče a v kasičce našetřeno skoro tolik peněz, kolik stál lovecký luk a šípy. Gábina s tím sice moc nesouhlasila, ale mužskou výchovu raději nechávala na Ondřejovi. Ten mu neustále dokola opakoval, že nejdůležitější je bezpečnost a že za své zbraně je zodpovědný především on sám. Věřil mu. Nebo alespoň zatím. Dokud nedojde k nějakému pořádnému průšvihu.
„Tak ty se nám možná budou brzy hodit,“ pochválil ho otec. „Víš co, Marku, vylez tady nahoru na tu plošinu a někam tam ten tvůj batoh schovej.“
„Ale proč?“ nechápala Gábina. Proč by měl její syn schovávat batoh se svačinou a s ostrými noži.
„To nevím, ale mám nějaké podivné tušení,“ přiznal Ondřej a pozoroval skupinku lidí, která se k nim blížila pomalými a šouravými kroky.
Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com
Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM